Němci si zničili svůj průmyslový stroj na bohatství
Němci mají za sebou desítky let rekordní prosperity, kterou jim přinášel jejich model průmyslové ekonomiky. Ten z nich udělal jednoho z nejsilnějších exportérů na světě a zemi s druhým největším obchodním přebytkem po Číně. Úspěšný model ale skončil. A zatím není na dohled žádný, který by ho mohl nahradit a do Německa vrátit prosperitu. Slovo skončil není úplně přesné. Němci si ho do značné míry zničili sami. Svojí environmentální, energetickou i zahraniční politikou. Tu bohužel svým politickým výtlakem dokázali vnutit celé Evropské unii a řadu zemí stáhnout do podobné pasti stagnace, v níž sami uvízli. Pro nás jsou s náskokem největším obchodním partnerem, takže se do stagnace propadáme spolu s nimi. Jen s odstupem času. Německo kvůli rozkladu svého ekonomického modelu už třetím rokem nezažilo ekonomický vzestup. My zatím stále rosteme. Aspoň mírně.
Německá exportní mašina, která v zahraničním obchodě končila ve velkém přebytku nepřetržitě od roku 1952, stála na třech pilířích, které vytvářely ideální podmínky pro rozvoj průmyslové vývozní ekonomiky. Základem samozřejmě bylo, že Němci měli vysoce konkurenceschopné značky a výrobky, po nichž svět toužil. A nabízeli je za ceny, které za ně byl ochoten platit. Auta všech cenových kategorií od Volkswagenu přes Audi, Mercedes až po Porsche. Vlaky od Siemensu. Domácí spotřebiče od Miele a AEG. A mnoho dalších strojírenských a chemických výrobků, které byly žádané po celém světě.
Základní podmínkou pro hladký chod takto průmyslově orientované ekonomiky byly levné energie. Dlouho šlo o mix jádra, uhlí a plynu. V roce 2010 se ale Německo pustilo do budování své „Energiewende“, nové bezemisní energetiky. To ještě urychlila havárie v japonské jaderné elektrárně Fukušima v roce 2011, po níž se kancléřka Angela Merkelová rozhodla odchod od jaderné energetiky urychlit.
Konec levných ruských surovin
Nestabilní solární a větrnou energii ale bylo potřeba v časech, kdy nesvítí a nefouká, něčím jistit. A to měl být levný plyn. Ten měl podmořským plynovodem přímo z Ruska přivádět plynovod Nord Stream 1, o němž se rozhodlo v roce 2001 a jehož stavba začala v roce 2005. Později i Nord Stream 2. Tím se Němci postupně stávali závislými na ruském plynu, a proto se snažili s Moskvou udržovat co nejlepší vztahy. Navzdory ostré kritice řady evropských zemí i Spojených států. V roce 2006 startují emisní povolenky a přirážky na fosilní paliva. Tento původně německý nápad zdražuje energie celé Evropě. Od roku 2016 se postupně rozjíždí Green Deal s jasným cílem cesty k bezuhlíkové ekonomice. Cílem je výrazně zdražit fosilní energie všemi možnými přirážkami a naopak zvýhodnit obnovitelné zdroje. Do toho přichází ruský útok na Ukrajinu v roce 2022 a postupné odstřižení od závislosti na levném ruském plynu. Výsledkem je elektřina o 158 procent dražší než ve Spojených státech. To je evropský průměr. V Německu je ale i na evropské poměry jednou z vůbec nejdražších. Tím padá první pilíř levných energií.
Ústup z obřího čínského trhu
Druhým pilířem byl obří čínský trh, který se Němcům otevřel po vstupu Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001. Sílící a rychle bohatnoucí Peking toužil po západním spotřebním zboží od aut po vybavení domácností. A velká část tohoto zboží byla německé provenience. S pádem obchodních bariér tam německé firmy začaly stavět továrny a získaly skoro nevyčerpatelné davy zákazníků. Až do roku 2015 byly největší vývozní destinací pro Němce Spojené státy. V následujících deseti letech je nahrazuje Čína. Až loni se na první příčku s obrovským rozmachem vlastních čínských automobilek opět vracejí Spojené státy. Polovinu obřího amerického deficitu v obchodu se zbožím s Evropou tvoří právě Němci se 75 miliardami dolarů (1,8 bilionu korun) přebytku. Proto je terčem Donalda Trumpa už od prvního mandátu právě Berlín.
Číňané se postupem času vypracovávají v řadě oborů a o německé zboží mají stále menší zájem. Nejvíce je to vidět u aut. Podle serveru Carscoops se loni propadl v Číně prodej všech německých značek. BMW ztratilo 30 procent tržeb, Porsche 19 procent. Volkswagen 15 a Mercedes 16 procent. Ještě v roce 2019 tvořila německá auta 23,8 procenta všech nových aut prodaných na čínském trhu. Loni už to bylo jen 15,7 procenta. Čínská konkurence ale vytlačuje Němce i z dalších trhů. A podobné pády jsou vidět i v dalších oborech.
Německé vývozy se už od roku 2020 propadají. Za celý loňský rok se export snížil o 1 procento oproti roku 2023. Největší roli v tom sehrál pokles vývozu do Číny. Naopak vývozy do Ameriky se o 0,1 procenta zvýšily. Vysoký přebytek ale zůstává. Protože v Německu s útlumem klesá spotřeba, dovozy zboží se meziročně snížily o 2,8 procenta, skoro třikrát rychleji než vývozy. Tím padl druhý pilíř.
Na bezpečnost zdarma zapomeňte
Třetím pilířem úspěšného modelu byl outsourcing bezpečnosti a záruk na Severoatlantickou alianci. Přesněji řečeno na Spojené státy. Němci hráli podobně jako další evropské země v NATO roli černých pasažérů, kteří ani zdaleka neplnili podmínku investovat do obrany alespoň 2 procenta. Ještě v roce 2023 dávali Němci na obranu jen 1,5 procenta HDP. Sedm let poté, co Donald Trump během svého prvního mandátu tlačil všechny členy NATO, aby investovali alespoň 2 procenta. Loni se Němci poprvé dostali nad 2 procenta, konkrétně na 2,12 procenta HDP. Berlín se pravidelně snažil do obranných výdajů počítat i věci, které přímo s armádou nesouvisely. Třeba dopravní infrastrukturu nebo část vojenských výsluh. Podle oficiálních statistik NATO dává Německo na pořízení zbraní a vojenské techniky jen 28,7 procenta celkových výdajů na obranu. V roce 2014 to bylo pouhých 12 procent. Menší část za zbraně dnes utrácí jen devět zemí NATO. Nejvíc dává do výzbroje Polsko – 51,1 procenta svého rozpočtu na obranu.
Přenechání investic do obrany Američanům spolu se silnou ekonomikou dovolilo Němcům masivně investovat především do sociálních výdajů. Se slábnoucím hospodářstvím a stárnoucí společností má Berlín najednou problém tyto obrovské sociální výdaje utáhnout. V kdysi fiskálně konzervativní zemi rychle rostou státní dluhy.
Stávající ekonomický model už se resuscitovat nedá. Všechny tři pilíře jsou pryč. A nový, který by přinesl prosperitu, není na dohled.