Hledá se lídr, který dokáže nahodit motor chřadnoucímu hospodářství
„Často slýchávám o nedostatečně vedoucí roli Německa v Evropské unii. Musím říci, že s těmito hlasy souhlasím a že jsem jako kancléř připraven věci změnit, protože Německo je v mojí představě zemí s důležitou strategickou pozicí uprostřed Evropy,“ prohlásil před pár dny na bezpečnostní konferenci v Mnichově Friedrich Merz, šéf CDU/CSU a presumptivní spolkový kancléř. Devětašedesátiletý politik si zřetelně uvědomuje, že bez toho, aniž by dostal pod kontrolu migraci a zároveň znovu nastartoval ekonomiku, bude dále sílit krajně populistická AfD. Otázkou je, zda bude schopen sestavit vládu a přesvědčit skeptickou a politicky silně rozdělenou německou společnost, že „to postaru už fakt dál nejde“.
Argumentů by se našlo habaděj. Titulky o Německu jako o nemocném muži Evropy se opírají o fakta – koneckonců loňský rok byl druhým v řadě, kdy HDP kleslo, což se předtím nestalo velmi, velmi dlouho. Z posledních pěti let byly tři hospodářsky v záporných číslech.
Samostatnou kategorii představují výsledky německého průmyslu, který byl výkladní skříní německé ekonomiky. Specializace na investiční strojírenství, automobilový průmysl, elektrotechnický průmysl, chemii a farmacii se po tři poválečné generace Německu vyplácela. Pýchou nebyly jen gigantické koncerny, ale i stovky specializovaných malých a středních rodinných podniků, které dokázaly ve svém oboru opanovat celosvětovou tržní niku s maržemi, které tomu odpovídaly. Další silnou stránkou byl duální systém vzdělávání, který průmyslu a řemeslům dodával kvalifikovanou pracovní sílu. Ještě před pandemií byl celý systém předmětem obdivu, ale málokdo tušil, že se pomyslným vrcholem stane rok 2018, od něhož začal německý průmysl klesat.
Odložená deindustrializace
Pád komunismu představoval pro Německo nejen znovusjednocení, ale také možnost průmyslové expanze do zemí střední a východní Evropy. Zejména bývalé Československo, ale i Polsko a Maďarsko představovaly ideální kombinaci nízkých mzdových nákladů, a přitom velmi solidní kvalifikace personálu od vyučených dělníků přes absolventy průmyslovek až po inženýry.
Americké firmy měly na jih od Rio Grande také ohromný rezervoár levné pracovní síly v Mexiku, ale s kvalifikační strukturou to dlouho nebylo srovnatelné s tím, co našli Němci za bývalou železnou oponou. Bylo to nejen odbytiště, ale i výrobní základna pro export, což se v případě třeba mladoboleslavské Škodovky mimořádně osvědčilo.
Němci toho využili a tahle tržní a nákladová výhoda na Východě znamenala, že se Německo dlouho neocitlo pod deindustrializačním tlakem: když to srovnáte třeba s Velkou Británií, získalo odklad o nějakých padesát let.
Také sázka na Čínu, ke které docházelo zhruba ve stejné době, ukázala svoji „janusovskou“ tvář. Čína se díky soustředěnému tlaku na technologický transfer od zahraničních partnerů ve společných podnicích, kterým podmiňovala přístup na miliardový čínský trh, brzy vyšvihla. Ať již v joint venturech, nebo prostřednictvím vývozu svých technologií, které se ihned dostaly do rukou čínských „reverzních inženýrů“, Německo sice nechtěně, ale účinně posilovalo kompetenci Číňanů tak dlouho, až se Asiaté směle pustili do náhrady německého dovozu. A zanedlouho poté začali konkurovat německým technologiím i na zahraničních trzích.
Energeticky náročný průmysl v Německu dlouho stagnoval a od roku 2022 už dokonce padá:
Názorně to ilustruje příběh čínského „otce elektromobility“ Wan Kanga, který po získání doktorátu na technické univerzitě v dolnosaském Clausthalu dlouho pracoval ve vývoji v Audi. Po návratu do Číny se dostal do čela vědeckého programu pětiletky, kde dostal pod palec všechno, co souviselo s elektromobilitou. V 2007 se stal čínským ministrem vědy a techniky a funkci zastával dalších 10 let. Výsledky jeho práce jsou setsakra vidět.
Jsem přesvědčen, že koncern VW udělá v nejbližších letech velký pokrok ve vývoji elektromobilů, zejména proto, že úplně otočil gard – založil velké vývojové středisko v Číně a zapojil se do čínských firem, které jsou ve vývoji napřed. Strategie „In China, for China“ může slavit úspěchy, zachovat relevanci VW na čínském trhu a přitáhnout čínské společníky i do jeho závodů v Evropě, pro které nemá využití.
Vzpomínka na budoucnost
Kruh se tak nějak uzavírá, ale nemohu si odpustit vzpomínku na jednoho mladého Němce, který v polovině 90. let dělal na východním pobřeží USA totéž, co tehdy Martin Jahn v kanceláři CzechInvestu – sháněl investory pro Sasko. Říkal jsem mu, jaké terno našly německé firmy v Česku a dalších zemích kousek od svých hranic. On ale opáčil, že to je sice pravda, ale že to jednou bude Německo velmi mrzet.
Místo, aby vrhlo síly do zcela nových oborů, všeho, co souviselo s internetem a digitalizací, cizelovalo dál své „analogové“ mistrovství k dokonalosti, když pro to využívalo přenos části výroby do sousedních zemí s nižšími mzdovými náklady. Dneska to říká kdekdo, ale před 30 lety hleděl takhle daleko dopředu málokdo.
Zatímco mediální prostor v Německu i u nás opanovaly titulky o propouštění v Autolandu a mizérii v hutnictví, chemii i investičním strojírenství, akcie zbrojařského koncernu Rheinmetall jsou utěšeně vysoko a letecký a obranný průmysl obecně zaměstnance přijímá. Strukturální změny už probíhají a odrážejí se v číslech o zaměstnanosti v jednotlivých oborech průmyslu a služeb. V IT byznysu vzrostla za 12 měsíců do června 2024 zaměstnanost o 20 tisíc lidí, zatímco ve zhruba stejném objemu klesla v metalurgii. Automobilové odvětví za stejné období propustilo stejný počet lidí, jako nabraly technické a výzkumné služby. Zaměstnanost vlastně roste všude tam, kde ji chtějí zastánci strukturálního odlehčení německé ekonomiky vidět: od výroby zdravotnické techniky, elektrických a optických přístrojů až po farmacii a výrobu bateriových článků. Objemem sice zatím výpadek nedokážou vynahradit, ale proces už zjevně začal a docela rychle postupuje.
To neznamená, že před Německem stojí snadné časy, protože kromě slabé konjunktury a zjevných strukturálních problémů je jako exportně orientovaná země vysoce citlivé na nárůst protekcionismu ve světě. Ve své prognóze vidí rizika hodně černě i zdejší respektovaná centrální banka (Bundesbank), podle níž by v případě plného naplnění celních hrozeb staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa Německo zaznamenalo do roku 2027 kumulovaný negativní dopad na ekonomiku v rozsahu 1,3–1,4 procenta.
Ani zdaleka se přitom nedá říct, že by Německo nedokázalo hrozbu celní války odvrátit. Může nabídnout nejen zvýšení dovozu stlačeného zemního plynu tak, jak Trump chtěl, ale třeba i zatlačit na to, aby reciprocita v celních sazbách, kterou Evropě vyhrožuje Trump, probíhala v opačném gardu: tedy aby sazby Evropské unie u některých pro Trumpa obzvlášť iritujících položek snížily na americkou úroveň. Na pokračování vývozu osobních aut do USA má největší zájem právě Německo, přičemž snížení dovozních cel z 10 na 2,5 procenta v případě importu z USA německé ani ostatní evropské automobilky vážněji neohrozí; nejvíc z toho budou profitovat Tesla a japonské značky vyrábějící ve Spojených státech.
Koncerny z Německa masivně investují v USA s jejich levnými energiemi také dlouho, teď přidaly:
Když chceš levné energie… a spolehneš se na vítr, slunce a Rusko
Německo s vysokým podílem průmyslu, včetně toho energeticky náročného, mělo eminentní zájem na levných energiích. Federální ministerstvo hospodářství publikovalo koncepci Energiewende v září roku 2010, tedy půl roku před Fukušimou (březen 2011). Ta obsahovala čtyři hlavní principy: zastavení jaderných elektráren, postupné odstavování uhelných zdrojů a jejich nahrazování výstavbou obnovitelných zdrojů a inteligentní přenosové a rozvodné sítě. Překlenovacím řešením měl být zemní plyn.
Přitom ten měl pocházet převážně z Ruska a za tranzitní poplatky se mělo ušetřit vedením plynovodu nikoli přes Ukrajinu, respektive Polsko, ale položením potrubí na dně Baltského moře. Nordstream 1 zahájil provoz už v roce 2011, pracovalo se na něm s Rusy už léta předtím.
Když se podíváte na grafy německých investic v zahraničí, a těch energeticky náročných zvlášť, zjistíte, že prudký vzestup investic německých koncernů v zámoří začal dlouho před energetickou krizí roku 2022, která prudce zhoršila směnné relace prodražením vstupů.
Samotný termín Energiewende se objevil ve veřejném prostoru již v roce 1980. Němci tedy mají intelektuálně, politicky, ekonomicky, ale i emocionálně mnoho nainvestováno a odepsat valnou část tohoto kapitálu pro ně není snadné. Nebýt ruského útoku na Ukrajinu, bylo by to ještě těžší, ale pro studenty hospodářských dějin budou některé aspekty německé hospodářské politiky poučné ještě hodně dlouho.
Škodolibost se nevyplácí
Škodolibou radost z chřadnutí německé ekonomiky může mít vzhledem k zasíťování zejména českého průmyslu do německého dodavatelského řetězce jen vyložený hlupák. Z našeho hlediska se věc má tak, že německé firmy svoje subdodavatele v Česku ovládají nejen ekonomicky, ale často i majetkově. Tyto dceřiné společnosti se tak z řetězce vyvázat nemohou, dokud matka nechce anebo nemusí. To už je ale zpravidla pozdě.
Německo potřebuje (mimochodem stejně jako Česko a celá Evropa) nějakou deregulační smršť, která by odbourala byrokracii. V ní jsou Němci sice akurátní, ale předpisů brzdících podnikání a otravujících život už mají zkrátka i oni moc. Nemusí to být chaoticky divoká jízda, kterou předvádí Elon Musk s hrstkou počítačových žokejů v honosně nazvaném útvaru Department of Government Efficiency v Americe, ale metodické a odhodlané úsilí. Z hlediska digitalizace veřejné správy jsou na tom Němci ještě hůř než Češi, a to je co říct. Jenomže zkostnatělý je v Německu i byznys – třeba v digitalizaci bankovnictví jsou Němci v podstatě na chvostu a daleko za evropským průměrem. I s tím se ale dá pohnout.
Němci koneckonců už předvedli, že když jim teče do bot jako při energetické krizi a výstavbě plovoucích terminálů na LNG, dovedou se byrokratických retardérů zbavit rychle a důsledně.
Teď mají před sebou něco ještě většího: vypořádat se s důkladnou rekonstrukcí celého svého ekonomického modelu. Potřebu změny kurzu už dneska nemůže popírat nikdo. Zrovna Friedrich Merz nepochybně dobře chápe, že revoluce na nabídkové straně ekonomiky je nutná stejně jako výdajové škrty a vytvoření daňových stimulů pro investice a inovační podnikání. Otázkou je, zda partneři v budoucí vládní koalici budou chtít totéž, co CDU/CSU, potažmo Friedrich Merz.