Už 35 let sjednocené, a přesto rozdělené
Německo letos na podzim oslaví 35 let od svého znovusjednocení. Přesto se zdá, jako by hranice mezi západním Německem a jeho východní částí, která se více než čtyři desítky let od konce 2. světové války vyvíjela v sovětské sféře vlivu, stále nezmizela. Napovídají tomu nejen horší ekonomické a společenské ukazatele ve východní části země, ale i rozdílné mentální nastavení a postoje obyvatel. To dokumentuje i fakt, že ve všech západních spolkových zemích mají největší podporu křesťanští demokraté, zatímco východ je kompletně zbarven do modré, patřící radikálně populistické a antisystémové Alternativě pro Německo (AfD).
Konec komunistického režimu v bývalé Německé demokratické republice v roce 1989 vzbudil v jejích občanech nadšení a naději. Nenáviděná Berlínská zeď, symbol rozdělení, konečně padla a země se opět sjednotila. Spolu s tím musela i krachující centrálně řízená ekonomika východního Německa přejít na tržní hospodářství. Ještě před privatizací státních podniků přijalo východní Německo západoněmeckou marku v poměru 1 : 1. Kvůli tomu došlo k nadhodnocení východoněmeckého hospodářství, které vůbec neodpovídalo skutečnosti. To plně odhalilo neutěšený stav východoněmeckého průmyslu, jehož konkurenceschopnost se dál zhoršila s tím, jak náhle drahé výrobky neodpovídaly standardům kvality, aby mohly obstát.
S privatizací postupně docházelo k deindustrializaci východního Německa. Mnoho velkých podniků přestalo vyrábět. To bylo spojeno i s poklesem počtu výdělečně činných osob. Podle dat Bundeszentrale für politische Bildung klesl v roce 1992 počet výdělečně činných osob ve východním Německu z 10 milionů před pádem komunismu na pouhých šest.
Ztráta pracovních míst spolu s vidinou lepších mezd vedla k odchodu východních Němců, kteří pro to měli předpoklady, do západních spolkových zemí. Největší odliv nastal v letech 1989 a 1990, kdy bývalou NDR podle listu Die Zeit opustilo kolem 800 tisíc osob. Číslo vystěhovaných sice postupně klesalo, přesto podle údajů Spolkového statistického úřadu bývalou NDR mezi lety 1990 až 2015 opustilo téměř 3,7 milionu lidí. I po zahrnutí nově příchozích ze západu došlo k čistému odlivu obyvatelstva z východního Německa o 1,2 milionu lidí.
Německo vyvinulo obrovské úsilí, aby rozdíly mezi západní a východní částí co nejdříve eliminovalo. Podle údajů stanice MDR bylo do „nových spolkových zemí“ od roku 1990 do konce roku 2020 přerozděleno kolem 1,6 bilionu eur z veřejných rozpočtů, což umožnilo mimo jiné zmodernizovat či vybudovat novou infrastrukturu. Z veřejných rozpočtů bylo financováno mnoho projektů také v oblasti zdravotnictví, bydlení či vzdělávání. Firmy za tímto účelem dodnes platí takzvanou „soli“, neboli solidární přirážku k dani z příjmů, kterou až do roku 2021 platili všichni daňoví poplatníci. Navzdory masivním dotacím, které východní Němce zvýhodňovaly oproti dalším zemím bývalého východního bloku bez podobně štědrého donora, přetrvává mezi velkou částí východních Němců frustrace z vývoje po sjednocení, což dokládají průzkumy i protestní hlasy pro AfD.
Stárnoucí populace a nižší mzdy
Východ Německa stále těží z „dohánění“ západu a roste rychleji než staré spolkové země. Prognóza institutu Ifo předpovídá růst hrubého domácího produktu o 0,7 procent. Jakkoli nejde o silný údaj, je to o půl procenta více než prognóza Bundesbanky pro celé Německo. Zároveň se bývalá NDR začíná stávat místem, kde opět sídlí velké průmyslové podniky. V roce 2021 zde otevřela automobilka Tesla miliardáře Elona Muska svou první továrnu na evropském kontinentě. Na východě země chtějí vyrábět i světoví giganti v oblasti polovodičů a čipů, jako je společnost Intel nebo TSMC.
Podle informací serveru Tagesschau veřejnoprávní televize ARD navíc v porovnání se západem rostla na východě kupní síla obyvatel rychleji a došlo zde i k vyššímu růstu důchodů. Aktuální ekonomické problémy Německa zároveň zasahují východoněmecký průmysl méně než ten západní. To je dáno například tím, že jsou firmy na východě orientovány na domácí spotřebu, zatímco západoněmecký průmysl je mnohem více závislý na exportu.
Přesto se východní Německo dodnes objektivně potýká s řadou přetrvávajících problémů. Jedním z nich je fakt, že se východu nedaří vyplnit populační mezeru po odchodu milionů lidí a že její obyvatelstvo stárne rychleji než na západě. Například v Sasku-Anhaltsku připadá na 100 osob v produktivním věku 50 jedinců starších 65 let. V porovnání například s Bavorskem, kde jich je pouze 35, jde o velmi vysoké číslo.
Důvodem je pokračující odchod mladých lidí do velkých měst na západě země či do hlavního města Berlína. Pro východní Německo tento trend znamená ještě větší nedostatek pracovních sil než dosud, a tudíž silnější závislost na pracovní síle přistěhovalců, jejichž příchodu se přitom velká část populace ve východním Německu tolik brání.
Mezi dvěma bývalými státy zeje také stále velká propast v možnostech výdělku. Podle informací Spolkového statistického úřadu si východní Němec v průměru vydělá o 824 eur (zhruba 20 tisíc korun) hrubého méně než jeho kolega ze západní části země. Východoněmecké mzdy celkově dosahují stále pouze 82 procent těch západoněmeckých.
To je dáno různými faktory včetně toho, že velké průmyslové podniky a mezinárodní firmy sídlí převážně na západě země, zatímco na východě převládá drobné až střední podnikání. Kromě Berlína se velká většina velkých měst, kde jsou příjmy podle statistik vyšší, nachází na západě země.
S výší příjmů může souviset i ukazatel, který pro východní Němce nevychází vůbec pozitivně. Podle zprávy vládního zmocněnce pro východní Německo za rok 2024 jsou občané bývalé NDR stále mnohem méně zastoupeni v řídicích funkcích vysokých státních institucí, jako jsou centrální spolkové úřady nebo vyšší soudní instance. V případě vyšších soudů tyto instituce vedou západní Němci z 90 procent. U vyšších spolkových úřadů byl tento poměr 85 procent proti 12 procentům v neprospěch východu. Podle studie univerzity v Lipsku jsou dodnes i mladí východní Němci méně zastoupeni také v manažerských pozicích.
Východní frustrace
Tento výsledek může přispět k pocitu všeobecné společenské frustrace, která na východě země stále panuje. Podle průzkumu pro stanici MDR z roku 2020 se 42 procent východních Němců i tehdy cítilo být ve sjednoceném Německu občany druhé kategorie.
Rozčarování východních Němců může mít kořeny ještě v devadesátých letech. Privatizace v bývalé NDR proběhla podle pravidel západu. Kancléř Helmut Kohl ustanovil pro privatizaci východoněmeckých státních podniků instituci „ochranné ruky“ (Treuhandstelle), která byla řízena hlavně manažery a podnikateli ze západu. Bývalou NDR tak fakticky v očích mnohých ovládli „Wessis“, tedy zápaďáci, jejichž počínání „Ossis“ vnímali jako úmyslně destruktivní.
Likvidace mnoha neefektivních průmyslových provozů neznamenala pouze nárůst nezaměstnanosti. Východoněmecké značky jako např. automobily Wartburg byly pro mnohé občany symbolem hrdosti. Komunistická propaganda navíc NDR vykreslovala jako jednu z největších ekonomik světa. Tato iluze se po znovusjednocení definitivně rozplynula.
Kolem rušených podniků byla v minulosti navíc plánována infrastruktura (školky, školy, obchody apod.), jejíž fungování bylo na továrny navázáno. Deindustrializace východu Německa pro mnohé znamenala zhroucení sociálních jistot, na které byli dlouho zvyklí. O mnoho se staral i všemocný paternalistický stát, který najednou zmizel.
Na východ tak přišel obrovský finanční transfer ze západu, díky kterému se bývalá NDR mohla zmodernizovat. Východní Němci však nemohli sami rozhodnout, jak transformaci provedou. Nezískali možnost vybudovat si sami svůj vlastní přechod k tržnímu hospodářství a postupně proměnit svůj průmysl v konkurenceschopné podniky, které mohou obstát i v prostředí tržní ekonomiky, jako tomu bylo například v České republice. V očích velké části východních Němců tak o nich rozhodoval ten větší, úspěšnější a bohatší bratr ze západu.
Živná půda pro extremismus
Právě tato frustrace je jedním z vysvětlení, proč se na východě Německa tolik daří antisystémovým stranám, pohybujícím se na okraji politického spektra. Hlasy protestních voličů tam v minulosti sbírala postkomunistická Strana demokratického socialismu (PDS), která se poté přeměnila v krajně levicovou Die Linke. Již roku 1998 však mnohé šokoval úspěch ultrapravicové Německé lidové unie (DVU), která získala 12,9 procenta ve volbách do zemského sněmu v Sasku-Anhaltsku.
V současné době východu země politicky dominuje radikálně populistická AfD. V Durynsku dokonce drtivě vyhrála volby do zemského sněmu s výsledkem 32,8 procenta. Druhá CDU získala o téměř 10 procent hlasů méně.
Tak masivní úspěch této strany je možné připsat dalším faktorům. K antisystémovým stranám se často přiklánějí voliči, kteří si s sebou stále nesou z dob NDR zakořeněnou nedůvěru k institucím. Ta zůstává na východě Německa – podobně jako v jiných postkomunistických zemích – vysoká, což dokládá například studie univerzit v Jeně a Trevíru.
Migrační krize, válka na Ukrajině i energetická krize vyvolaly u mnoha Němců existenční starosti. Strach z migrace je podle statistik na východě země, která si v posledních letech prošla mnoha krizemi včetně migrační, energetické a té spojené s válkou na Ukrajině, vyšší než na západě. Východní části Německa jsou přitom přistěhovalectvím zasaženy citelně méně než západ země.
AfD zároveň umí některé východní Němce oslovit specifickou rétorikou, která odkazuje na dobu totalitní NDR. Dokáže tak voliče mobilizovat tím, že spolkovou vládu neváhá přirovnat k „diktatuře SED“ (vládnoucí Jednotná socialistická strana Německa v bývalé NDR). Strana hlásá i to, že úřady používají „metody Stasi“ (tajná policie NDR), když je vyšetřována pro podezření z pravicového extremismu.
Stále živou hranici mezi východem a západem země však antisystémové strany nesmažou. Rozdíly může časem zmenšit rozvoj podnikání na východě, ale i generační obměna. Přesto určité rozdíly v mentalitě, způsobené rozdílným vývojem ve svobodné a totalitní části dnešního Německa, nejspíš přetrvají. Vždyť pohledem do historie jsou období jednotného Německa spíše než pravidlem výjimkou.