Hraje se možná o poslední šanci, jak zvrátit úpadek Německa
Ve vyostřené debatě se v neděli střetli zástupci čtyř nejsilnějších stran Německa. Diskutovalo se hlavně o migraci, ekonomice, bezpečnosti a zahraniční politice. Tedy o hlavních tématech nedělních německých voleb. Šéf křesťanských demokratů Friedrich Merz (CDU), který by se měl podle průzkumů stát příštím německým kancléřem, slíbil zásadní změnu kurzu země. Je však otázkou, zda může nyní k zastavení úpadku největší evropské ekonomiky a jejímu brzkému návratu na výsluní vůbec dojít.
Německo je nemocným mužem Evropy. Země, která byla pyšná na to, že je dlouhodobě ekonomickým tahounem Evropy, už roky stagnuje. Konkurenceschopnost jeho hospodářství se podle statistiky International Institute for Management Development propadla až na 24. místo ze 68 posuzovaných zemí světa. Pro srovnání, ještě v roce 2014 bylo Německo na šesté příčce. HDP země v letech 2023–2024 vykázalo záporný růst už dva roky po sobě a i pro letošní rok počítá prognóza Bundesbanky s růstem o pouhých 0,2 procenta.
Spotřebitelé a podnikatelský sektor se k tomu potýkají s násobnými cenami energií ve srovnání s hlavními ekonomickými rivaly Německa, Spojenými státy a Čínou, kvůli čemuž velké firmy omezují v zemi výrobu. Data Bundesbanky ukazují, že v zemi už delší dobu stagnuje produktivita, tedy ukazatel, bez jehož růstu nelze zvyšovat bohatství. A poslední ránu mohou uštědřit vyhlídkám německého exportně orientovaného průmyslu plány na nová americká cla, včetně přirážek ve výši 25 procent na vývoz aut.
Špatná ekonomická situace, stárnoucí populace a příliv přistěhovalců, kteří se jen z menší části zapojují do trhu práce, představují čím dál větší problém pro financování sociálního systému. Ten je v Německu velmi štědrý a nákladný. Příkladem mohou být pravidla pro proplacení nemocenské. Němci mají nárok na šest týdnů plně placené nemocenské od prvního dne nemoci. Není divu, že jsou Němci podle týdeníku Economist světovými šampiony v „nemocnosti“, když si v průměru vybírají 15 dní nemocenské ročně oproti osmi v Evropské unii.
Země navíc čelí nejistotě, kterou představuje turbulentní geopolitický vývoj v Evropě, spojený s postojem Trumpovy administrativy vůči Rusku. Obavy Němců vzbuzuje nezvládnutá masová migrace a rostoucí počet případů, kdy si neúspěšní žadatelé o azyl, obvykle z muslimských zemí, vylévají vztek vůči Německu násilnými činy. Zemí jen od začátku tohoto roku otřásly dva teroristické útoky s oběťmi na životech.
Atmosféra voleb je tak zcela v duchu myšlenky, že má Německo možná poslední šanci zatáhnout za záchrannou brzdu v podobě potřebných reforem, které zastaví ekonomický i společenský úpadek a nastolí obrat k lepší budoucnosti. K posledním velkým změnám došlo ještě za sociálně-demokratického kancléře Gerharda Schrödera (SPD), z jehož alespoň dílčích úprav např. trhu práce mohla po 16 let své vlády čerpat jeho nástupkyně Angela Merkelová. Ta zastávala spíše zachování současného stavu a rozpočtově umírněnou politiku založenou na levných energiích z Ruska.
Končící vláda Olafa Scholze (SPD) se s důsledky této politiky, dnes všeobecně považované za velkou chybu, nebyla mimo jiné i v důsledku války na Ukrajině schopna vypořádat. K ekonomické nestabilitě se tak přidala i politická. Ke konci minulého roku kabinet kvůli neshodám nad rozpočtem opustili pravicově liberální svobodní demokraté (FDP). Vláda tím přišla o důvěru a byly vypsány předčasné volby. Z chaosu a nespokojenosti zároveň těží antisystémové strany jako Alternativa pro Německo (AfD), která měla těsně před volbami druhou největší podporu.
Spasitel Merz?
Hlavním vyzyvatelem vládních socialistů a Zelených je lídr opoziční Křesťanskodemokratické unie (CDU) Friedrich Merz. Ten slibuje zásadní obrat ve směřování země a restart stagnujícího německého hospodářství. Zdůrazňuje roli drobného a středního podnikání, kterému chce ulehčit snižováním daní a odbouráváním byrokracie. Právě takové podniky tvoří podle institutu IFM 99 procent podnikového sektoru s téměř 56procentním podílem na celkové čisté přidané hodnotě všech firem.
Znovunastartování ekonomického růstu chtějí konzervativci pomoci i revizí dosavadní ambiciózní klimatické politiky. Strana sice ve volebním programu uvádí, že chce dodržet klimatické cíle z Pařížské klimatické dohody pro rok 2045, ale odmítá rušení uhelných elektráren, dokud za ně v německém energetickém mixu nebude náhrada. Zásadním obratem je snaha křesťanských demokratů vrátit do hry jadernou energii, jakkoli se jim to už nakonec nemusí zejména z praktických důvodů podařit. Postoj konzervativců dobře vystihuje lednový výrok Friedricha Merze, že je uhlí a plyn možné opustit jedině v tom případě, že to nepoškodí německý průmysl. Oproti létům velmi ambiciózní klimatické politiky je toto revoluční změna.
Merz Němcům rovněž slibuje konec tradičně otevřené migrační politiky, která se kvůli dvěma útokům hned zkraje roku stala hlavním tématem voleb. Lídr CDU prosazuje faktické zastavení přijímání migrantů a ukončení programu slučování rodin. K deportaci nelegálně pobývajících osob má nově docházet mnohem efektivněji. Na lednové schůzi Bundestagu se Merzovi podařilo prosadit plenární usnesení vyzývající ke zpřísnění migrační politiky, a to i díky protiimigrační a proruské AfD.
V oblasti zahraniční politiky křesťanští demokraté prosazují jasné ukotvení Německa na Západě a chtějí pomáhat Ukrajině, jak jen to půjde. Merz se také nedávno vyjádřil, že je otevřen diskuzi o společných dluzích evropských států za obranu.
Hlavní Merzovi soupeři
Koalice CDU a její bavorské sestry CSU podle posledního průzkumu agentury Ipsos vede s 31 procenty. Na druhém místě za CDU/CSU se s 20 procenty umisťuje krajně pravicová AfD. Následují vládní sociální demokraté (SPD), kteří by získali 15 procent. Čtvrtým Zeleným průzkum přisoudil 13 procent. Tyto strany jsou zároveň hlavními soupeři favorizovaných konzervativců.
Mezi stranami „demokratického středu“ panuje široká shoda na tom, že je třeba napadené Ukrajině pomáhat. Proti tomu se však staví AfD. Tato strana zastává proruské postoje a usiluje o obnovení ekonomických vztahů s Ruskem. K USA a NATO se naopak vždy stavěla spíše skepticky. Po změně politických poměrů ve Spojených státech se strana těší podpoře hlavního pobočníka nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, vlivného miliardáře Elona Muska, a na bezpečnostní konferenci v Mnichově se proti jejímu vytěsňování hlavním politickým proudem v Německu vymezil dokonce i americký viceprezident J. D. Vance. Spíše proruské postoje v Německu zastává i krajně levicová a další antisystémová strana, Unie Sahry Wagenknechtové (BSW), která se však do Bundestagu pravděpodobně nedostane.
Politiku, vůči níž se Merz vymezuje, samozřejmě reprezentují současné vládní strany. SPD a Zelení trvají na správnosti rozhodnutí opustit jádro a chtějí pouze snížit poplatky za energie na minimum stanovené evropskými předpisy. Za plány na omezení nelegální migrace obě vládní strany Merze pranýřují, když je označují za protiústavní a neslučitelné s evropským právem.
SPD ani Zelení s žádnými velkými změnami nepočítají. Hlavně socialisté víceméně slibují zachování sociálních a podpůrných výdobytků jako zastropování nájemného, celoněmecké zvýhodněné jízdenky Deutschlandticket nebo incentivy „Made in Germany“, tj. desetiprocentní vratky daně pro firmy, které investují do provozních technologií, tedy např. do nových strojů.
Levicové strany tedy namísto reforem před volbami vsadily spíše na kritiku CDU/CSU kvůli společnému hlasování s AfD těsně před volbami, když křesťanské demokraty obviňují z bourání tzv. protipožární zdi, letitého nepsaného pravidla, že se s extremisty nijak nespolupracuje. Socialisté a Zelení se tak snaží vystupovat jako jediní strážci německé demokracie, kteří brání podílu extremistů na moci.
Největší programový průnik mají konzervativci se svobodnými demokraty (FDP), kteří voličům slibují ještě větší snížení daní než CDU/CSU. Rovněž liberálové chtějí přitvrdit v migrační politice a s konzervativci se shodnou na nutnosti odbourávat byrokracii. Je však pravděpodobné, že se vzhledem k současným čtyřprocentním preferencím do Bundestagu nedostanou.
Koaliční možnosti
Merzovi je jasné, že po volbách nebude mít příliš mnoho možností, s kým vytvořit vládní koalici. Proto se v tuto chvíli snaží co nejvíce posílit vlastní pozici. Ostrou migrační rétorikou může chtít oslovit některé voliče AfD. Zároveň se snaží získat co nejvíce voličů FDP, aby její hlasy nepropadly.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že by se našly některé programové průniky mezi CDU a AfD, jako například v oblasti jaderné energie či vůli přitvrdit v migrační politice, není koaliční spolupráce mezi těmito dvěma stranami pravděpodobná. Merz spolupráci s AfD několikrát explicitně vyloučil. Pro konzervativce jsou problematické hlavně proruské a extremistické postoje strany. Merz by se však mohl pokusit od AfD sbírat podporu pro některé své návrhy mimo koalici nebo zformovat menšinovou vládu s její tichou podporou. Společné hlasování o plenárních usneseních před volbami mu ostatně podle průzkumů neuškodilo.
Sázka na dodatečně získané hlasy ale může být nebezpečná. Přílišná spolupráce s AfD může vyvolat nespokojenost u vlastních voličů. Ti podle průzkumu veřejnoprávní televizní stanice ZDF z konce ledna souhlasí s politickou izolací AfD. Strana by také mohla spolupráci obrátit proti Merzovi a tvrdit, že CDU pouze opisuje její návrhy.
Za současné situace se jako nejpravděpodobnější jeví koalice CDU/CSU s SPD, i když oba její lídři hlásají, že spolu vládnout nechtějí. Problémem by byly programové rozdíly obou stran, a to hlavně v oblasti energetiky a migrace. Merz by se však mohl pokusit oslovit konzervativní křídlo SPD, které se sdružuje v neformálním uskupení „Seeheimer Kreis“. To má řadu vlivných členů, například spolupředsedu strany Larse Klingbeila. Pro určité zpřísnění migrační politiky nebo ostřejší postoj proti Rusku by mohl v případě zvolení hledat podporu také u dalšího vlivného sociálního demokrata Borise Pistoriuse, končícího ministra obrany.
Merz zároveň explicitně nevyloučil koalici se Zelenými. Řekl pouze, že vicekancléř Robert Habeck už nesmí být ministrem hospodářství, protože je nekompetentní. Kromě programových rozdílů by ale vzniku koalice se Zelenými mohla zabránit sesterská CSU. Spolupráci s nimi velmi ostře odmítá výrazný šéf CSU Markus Söder. A jakýkoli rozkol v unii CDU a CSU by Merzovu pozici velmi oslabil.
Je rovněž otázkou, jak vysoký nakonec bude volební výsledek CDU/CSU. V závislosti na tom může nastat i scénář, že bude potřebovat najít třetího koaličního partnera. Pokud by se do Bundestagu dostala FDP, se kterou by mohli konzervativci spolupracovat, je koalice se Zelenými vyloučena. V takovém případě by byl jedinou možností vznik kabinetu konzervativců, socialistů a liberálů.
Již nyní je ale zcela jasné, že v Německu po volbách k výraznému obratu srovnatelnému s USA nedojde. Merz bude muset přistoupit na mnoho kompromisů. Je možné, že pro některé ze svých návrhů bude muset shánět podporu napříč Bundestagem, jak to jen půjde. Největším překvapením tak nebude vítěz voleb ani složení vládní koalice, ale spíše to, jestli se nakonec Merzovi na roztříštěné politické mapě Německa podaří něco prosadit.