Den osvobození v Růžové zahradě
George Orwell by to líp nevymyslel, ani název, ani místo. Protože pojmenovat den vyhlášení obchodní války jako Den osvobození a oznámit to světu v Růžové zahradě Bílého domu, to vyžaduje zvláštní cit, který je Donaldu Trumpovi vlastní.
Růžová zahrada s magnoliemi vysazenými za Johna F. Kennedyho viděla podpisy důležitých zákonů, také svatby a významné tiskové konference. Tahle byla důležitá určitě, akorát v přesně opačném smyslu, než bych si přál.
Místo uvalení dodatečných cel na veškerý dovoz bych byl mnohem raději, kdyby Trump oznámil, že Evropská unie a Spojené státy obnovují s okamžitou platností jednání o „spícím“ Transatlantickém obchodním a investičním partnerství. Navíc, že EU jako gesto dobré vůle neprodleně nahradí všechen dovážený ruský zkapalněný plyn tím americkým a nádavkem sníží cla na americká auta na nula procent. Válka odvrácena, Trump deal maker, jakého planeta neviděla.
Realita je bohužel přesně opačná: k 25procentním clům na ocel, hliník a auta bude ostatní zboží z EU při vstupu do Spojených států čelit clu ve výši 20 procent. Japonci s 24 procenty a Tchaj-wan s 32 procenty dopadli ještě hůř. Trump nezmínil Rusko, a to mluvil o obchodních partnerech typu Kambodža, na kterou pamatoval 49procentním recipročním clem. Šermoval při tom tabulí, na níž byli uvedeni hříšníci s domnělými celkovými diskriminačními sazbami na americký vývoz, které byly dozajista vycucány z prstu. Je to strašná ostuda pro americké ministerstvo obchodu a Úřad amerického obchodního zmocněnce (USTR), jež dostaly hned při inauguraci od Trumpa za úkol domnělé újmy spočíst, ale zahrnuly do toho v případě EU zjevně nejen vyšší celní sazby, než jaké na stejnou položku sazebníku uplatňovaly do 2. dubna USA, ale i hodně velkou „bulharskou konstantu“. Každý, kdo s ní pracoval, ví, že s její pomocí se lze dopočíst jakékoli požadované hodnoty, v tomto případě 39 procent, kterou Trump velkoryse snížil takřka na polovinu.
Co se stane?
Ta reciproční cla byla postavena tak arbitrárně, že postiženým zemím ani nezbývá nic jiného než se bránit. Takže šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová volí dosti silná slova, přičemž insideři tvrdí, že EU by si mohla došlápnout nikoli na obchod se zbožím, kde má přebytek, a kde navíc nechce střílet municí do vlastních řad (odvetná cla by zdražila dovoz a zatížila jak evropské spotřebitele, tak výrobce dovážející americké vstupy). V hledáčku se ocitly služby, kde mají přebytek naopak Spojené státy a kde by EU mohla například zkomplikovat život technologickým gigantům, omezit přístup k veřejným zakázkám pro americké poradenské firmy nebo třeba danit finanční transakce, kde existuje americká protistrana. Může se také pokusit zkomplikovat život držitelů práv duševního vlastnictví. Zkrátka je toho dost, ovšem smyslem není rozpoutat obchodní válku, ale přivést Američany k jednání. Proto v těchto situacích platí zásada proporcionality, nikoli eskalační odvety.
Kalkulace dopadů se různí, nejčastější odhad takto navýšených cel na evropský růst HDP je krátkodobě v desetinách procentního bodu, s navýšením negativního dopadu až na půl bodu v případě proporcionální odpovědi. V delším horizontu záleží na tom, zda se podaří nahradit americký trh například obchodními dohodami s třetími zeměmi a vnitřními reformami posilujícími produktivitu a jednotný trh à la Draghi (snížení bariér a regulací, omezení neproduktivních výdajů a podobně).
Víme, že komisař pro obchod Maroš Šefčovič se v podstatě neustále pokoušel dojednat ve Washingtonu nějaké východisko a je spousta indicií, že na různých úrovních vstřícné nabídky zazněly už dříve. Když to vezmeme shora, tak šéfka komise mluvila s Trumpem o zvýšeném dovozu LNG z USA už těsně po listopadových prezidentských volbách, Němci navrhovali snížení dráždivých cel (EU deset procent versus USA do 3. dubna 2025 pouze 2,5 procenta). Šefčovič sám má přichystaný „term-sheet“ s evropskou nabídkou, o čem by se dalo jednat, až dým z první série amerických „recipročních“ cel a evropských odvetných opatření opadne. Jsou na něm podle serveru Politico návrhy na snížení cel, investic do amerických zbrojařských firem, tolikrát zmíněné nákupy LNG a zmírnění některých regulačních opatření.
Trump se s nějakým dokazováním a odstupňováním cel jako nápravných opatření neobtěžuje postupovat v souladu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO), jak se o to snažila Evropská komise, než například uvalila celní přirážky na čínské elektromobily. Její šetření zjistilo, že hodnotový řetězec BEV v Číně těží z nespravedlivého subvencování, které výrobcům BEV v EU způsobuje hrozbu hospodářské újmy.
Amerika si včerejškem stanovila vlastní pravidla, jež nemají žádnou oporu ve WTO a velmi vachrlatou v případě vlastních amerických zákonů, s využíváním paragrafů o národní bezpečnosti. Opakuji, ten výpočet recipročních sazeb sám o sobě je z odborného hlediska naprostý nesmysl, což velice záhy rozcupuje americká ekonomická obec.
Co když to není předehra k dohodě?
Donald Trump v téhle iteraci „deal“ s EU udělat nechce, protože ji hodlá potrestat za všechny domnělé hříchy a prohřešky. Stačí připomenout, že už samotný vznik EU měl podle jeho představ primární cíl „odrbat“ Spojené státy. Možná ale, že u amerických politických špiček (nikoli nezbytně jen u republikánů) prostě kouzlo svobodného obchodu vyprchalo a vystřídala jej jiná, mnohem víc do sebe zahleděná ideologie. Nasvědčuje tomu proslov ministra financí Scotta Bessenta v Ekonomickému klubu v New Yorku, kde minulý měsíc prohlásil, že „přístup k levnému zboží není podstatou amerického snu. Ten je zakořeněn v konceptu, že každý občan může dosáhnout prosperity, vzestupné mobility a ekonomické bezpečnosti. Tvůrci mnohostranných obchodních dohod to příliš dlouho ztráceli ze zřetele. Mezinárodní ekonomické vztahy, které pro americký lid nefungují, musejí být přehodnoceny.“
Pakliže tahle slova vezmete vážně, přeje si Amerika, nebo alespoň ta její část, jež se přiklonila k Trumpovi, návrat někam do doby idealizovaných padesátých let, kdy Spojené státy byly zdaleka nejsilnější ekonomikou, vojenskou supervelmocí s nejvyšším podílem na světovém HDP, jaký kdy nějaká země nebo říše měla. (Přes 30 procent, a pokud věříte na propočty Anguse Maddisona a jeho následovníků, k těmhle číslům kolem 30 procent tehdejšího světového HDP se dostala Čína, a to opakovaně za vlád několika dynastií.)
Spojené státy skutečně měly v desetiletí po skončení druhé světové války násobně vyšší produktivitu než kterákoli jiná země, čemuž odpovídaly i vysoké reálné mzdy kvalifikovaných průmyslových dělníků, které tak dovolovaly vést život příslušníků střední třídy, včetně nákupu vlastního domu se zahrádkou někde na předměstí a placení vysoké školy dětem.
Můžeme debatovat o tom, zda vznik „rust-beltu“, rozsáhlých oblastí na východním pobřeží a kolem Velkých jezer, počínaje sedmdesátými lety souvisel více s technologickým pokrokem a nástupem automatizace, nebo s mezinárodním obchodem – v povědomí obětí se pevně zakotvila představa, že je to to druhé.
Odtud je jen krůček k přesvědčení, že se Amerika otevřela příliš a že partneři toho zneužili a zneužívají. Trump je o tom přesvědčen skálopevně už od osmdesátých let minulého století, a teď se rozhodl na „sjednání spravedlnosti“ prostřednictvím cel vsadit nejen úspěch svého druhého funkčního období, ale i životní úroveň a úspory na penzi desítek milionů Američanů, kteří mají většinu finančního jmění v akciích. Trump od nástupu do Bílého domu svým svérázným přístupem stihl vymazat hezkých pár bilionů dolarů z akciových trhů – Dow Jones Industrial Average se propadl od 21. ledna ze 44 026 na 42 225 bodů, což je dost. Zvlášť u prezidenta, o němž si kdysi kdekdo myslel, že měří úspěch hospodářské politiky burzovními indexy, stojí tahle změna postoje za povšimnutí.
Když nic jiného, tak ceny zboží půjdou nahoru, v případě aut asi o 3500 dolarů (průměrná cena auta v USA je skoro 50 tisíc dolarů), a to ještě za předpokladu, že automobilky část dopadu vezmou na sebe. Ford a General Motors počítají s propadem zisku před zdaněním a úroky (EBIT) asi o 30 procent. „Je mi úplně jedno, jestli cla na dovážená auta zvýší ceny, protože lidé začnou kupovat auta americké výroby,“ řekl Trump, čímž prozrazuje hluboké neporozumění tomu, jak automobilový trh v USA funguje a jak moc je výroba aut integrována s Kanadou a Mexikem. Nejpozději do měsíce budou cla uplatněna i na automobilové komponenty, takže zdraží i ta auta, která budou vyrobena v USA. Vyšší výrobní náklady a investice potřebné k výrobě pouze ve Spojených státech se také promítnou do cen (primární důvod pro výrobu v Mexiku byly nižší výrobní náklady, nyní se zařadí reverz). V následujících letech bude cena nových vozů o tisíce dolarů vyšší, což bude ohrožovat pracovní místa v průmyslu. Momentálně je u dealerů v Americe na skladě asi 2,7 milionu aut, což by mohlo vydržet tak do konce května. Tipoval bych, že dealeři zkusí zvedat ceny neprodleně.
Základní argument, proč chce Trump vůbec cla zavést – tedy že cla posunou Ameriku ke zlatému věku –, je z ekonomického hlediska pochybný. Každý ekonom vám řekne, že na nabídkové straně ekonomiky, která nemá volné rezervy, bude elasticita prachbídná, takže výsledkem nebude ani tak zvýšení výroby jako cen a – když se budou odboráři snažit – i mezd. Spotřebitelé nebudou jásat. Kdyby Amerika trpěla ohromnou nezaměstnaností a nevěděla, co s dělníky propuštěnými v důsledku neudržitelného tlaku zahraniční konkurence z amerických průmyslových podniků, dalo by se to pochopit. Jenže nezaměstnanost ve zpracovatelském průmyslu v USA je na nejnižší úrovni za posledních 25 let, jak je vidět z grafu:
Trump svým rozhodnutím nejen rozpoutává sérii akcí a reakcí, které mohou nabrat velmi špatný směr, ale zároveň podstupuje obrovské politické riziko. Tím, že odmítá přijmout ekonomický konsenzus, že cla způsobují vyšší ceny, protože dovozci přenášejí náklady na spotřebitele, leze voličům do peněženek. Navíc, obchodní konflikt znamená takový zásah do fungování ekonomiky, kdysi stavěné na just-in-time standardech a co nejlevnějších vstupech, že narůstají obavy z recese: ekonomický výzkum americké investiční banky Goldman Sachs zvedl svoje odhady pravděpodobnosti jejího nástupu z 20 na 35 procent.
Experiment jednoho muže s americkou a globální ekonomikou nemusí skončit dobře ani pro něj. První vysvědčení mu vystaví voliči začátkem listopadu příštího roku v „midterms“. Vydržať.