Růst cen se zastavil, ale lidé to cítí jinak. Drahota hýbe politikou v USA, Německu i Česku
Letošní rok byl třetím v řadě, který byl silně ovlivněný inflačním šokem. Bylo tomu ale jinak než v letech 2022–2023, kdy ceny kvůli covidovým uzavírkám vystřelily vzhůru rychlostí, na kterou nebyl vyspělý svět zvyklý desítky let. Letos už růst cen slábne a jeho tempo se blíží cílům centrálních bank. Lidé ve Spojených státech, ale třeba i v Česku to přesto stále vnímají jinak. Jejich pozornost je zaměřená na cenovou hladinu, která zůstává vysoká a i nadále jim nabourává životní úroveň. A tuto nelibost se nezdráhají dávat najevo politikům.
Vztek voličů kvůli drahotě, která se dotýká prakticky každého, dominoval už americkým prezidentským volbám. A dá se předpokládat, že v příštím volebním roce významně přispěje k překreslení politické mapy také v Německu nebo v Česku.
Ceny vzrostly v posledních čtyřech letech ve Spojených státech o pětinu a v Česku dokonce dvakrát tolik. Až na výjimky však neklesají zpět na úrovně, na které byli lidé zvyklí před Covidem-19. Vysoká cenová hladina tak zkresluje vnímání tempa inflace, tedy meziroční změny cen, v očích veřejnosti, která ho i nadále považuje za vysoké. Tento efekt podtrhuje fakt, že koupěschopnost lidí je už několik let snížená, protože mzdy teprve v poslední době dohánějí cenový skok z posledních let. Kupní sílu lidem v posledních zhruba dvou letech oslabovaly také rostoucí náklady na splátky úvěrů, protože centrální banky s inflací až donedávna bojovaly pomocí nebývalé vysokých úrokových sazeb.
Rostoucí životní náklady tak logicky sehrály klíčovou roli v listopadových amerických volbách, ve kterých za ně dosud vládnoucí demokraté zaplatili ztrátou prezidentského křesla i většiny v Kongresu. Vnímání inflace navíc zesilovaly skutečné cenové skoky u zboží a služeb denní potřeby jako potraviny nebo položky, které lidé považují za důležitou součást svého životního stylu. Ve Spojených státech tuto roli sehrálo například zásadní zvýšení nedostupnosti nového auta na splátky, které se letos stalo víceméně už jen doménou bohatých.
V tuzemsku se symbolem zdražování v uplynulých letech staly restaurace a hospody, které byly ještě donedávna běžnou součástí života velké části Čechů. Ceny v nich za posledních pět let k nelibosti Čechů vzrostly o 65 procent. Oběd nebo večeře v restauraci tak pomalu začínají být vnímány jako luxus. Letos na podzim se symbolem „drahoty“ (a hojně využívaným předmětem kritiky opozice vůči vládě) stalo pro změnu zase máslo, které podražilo o třetinu.
Scholz z kola ven
Rostoucí ceny však trápí i bohatší Německo. Podle analýzy tamní Společnosti pro paritu, která sdružuje organizace zabývající se sociální péčí, se na poklesu životní úrovně nejvíce podepisují rostoucí náklady na bydlení. Právě ty stahují stále více Němců, konkrétně už více než 5 milionů, pod hranici chudoby. Za chudé je tak dnes v Německu podle této studie považováno už 17,5 milionu lidí, tedy pětina populace. Mezi mladými se to týká už dokonce třetiny lidí. Rostoucí chudoba radikalizuje voliče, což dokládá i výrazné zvýšení podpory extremistických stran jako krajně pravicové Aliance pro Německo (AfD). Ta se ve voličských preferencích posunula už na druhé místo s 19 procenty.
Za vysoké ceny v Německu i další problémy největší evropské ekonomiky, jako je úpadek tamního průmyslu nebo zanedbaná infrastruktura, tak zaplatí největší cenu strana vládnoucí koalice, sociální demokraté kancléře Olafa Scholze. V předčasných únorových volbách je téměř s jistotou porazí opozice – konzervativní unie CDU/CSU Friedricha Merze, kterou podporuje až 32 procent Němců.
Volby čekají také Česko. Téma rostoucích cen zvedla jako první už koalice Spolu, která šla ještě z opozice do nakonec vítězných voleb v září 2021 s heslem „Babišova drahota“, odkazujícím na tehdejšího premiéra Andreje Babiše. Ceny ale tehdy rostly tempem „jen“ kolem 5 procent a na 18 procentech kulminovaly až o rok později za vlády Spolu, Pirátů a hnutí STAN v čele s Petrem Fialou. Babišovo hnutí ANO se od té doby nezdráhá kopírovat stejné heslo, jen v obráceném gardu. I „Fialova drahota“ tak ANO zřejmě vynese vítězství ve volbách příští rok na podzim, pokud si udrží současné preference blížící se až ke 40 procentům.
Hlavolam pro centrální bankéře
Rozpor mezi oficiální a vnímanou mírou inflace dělá vrásky na čele také centrálním bankám, protože jim „komplikuje“ práci. Pocit domácností, že ceny rostou rychleji, než je tomu ve skutečnosti, se promítá do jejich zvýšených inflačních očekávání. A ty zase ztěžují zkrocení inflace, protože lidé v očekávání vyšších cen raději utrácejí hned, čímž přispívají zase k dalšímu (nadměrnému) růstu cen.
Podle čerstvé studie České národní banky (ČNB), která shrnuje půlroční výzkum inflačních očekávání, se jak vnímaná, tak očekávaná inflace s poklesem tempa růstu cen snížila. Obě však i nadále zůstávají výrazně nad dvouprocentním inflačním cílem a nesignalizují tendenci vrátit se k němu.
Tento rozpor se už roky snaží centrální banky vyřešit mimo jiné i hledáním nového, pro širokou veřejnost srozumitelnějšího způsobu provádění své měnové politiky a formulace svého cíle. Ekonomové se ve svých představách o tom, jak by měl optimálně definovaný cíl vypadat, zcela neshodují. Nejvíce je zvažováno cílování nominálního hrubého domácího produktu, který by vedle snadnější komunikace také automaticky přizpůsoboval měnovou politiku nejen změnám cen, ale i skutečnému vývoji hospodářství. Problém však představuje obtížnost měření HDP a jeho časté revize. Přesto by mohlo být cílování nominálního HDP ve hře i v aktuálním přehodnocení rámce americké měnové politiky, jehož výsledky budou známé příští rok.
V roce 2020 zavedla americká centrální banka Fed takzvané flexibilní průměrné cílování inflace (FAIT), které mělo řešit přetrvávající nízkou inflaci. FAIT vznikl v reakci na problémy spojené s dlouhodobě nízkou inflací, která se před rokem 2020 často nacházela pod dvouprocentním cílem. Fed doufal, že vyšší tolerance pro dočasné překročení inflačního cíle povzbudí spotřebitele i firmy ke zvýšení výdajů a investic, což by podpořilo ekonomický růst. Kritici FAIT tvrdí, že tento režim mohl přispět k opožděné reakci Fedu na inflační tlaky, které vyvolaly poslední vlnu zvýšené inflace, a že se navíc špatně vysvětluje veřejnosti.
Zavedení FAIT tak nejspíše důvěryhodnosti Fedu mírně uškodil, když poněkud mate finanční trhy i veřejnost. Před dalšími změnami režimu měnové politiky je tak třeba mít na paměti náklady související s komunikací takového přechodu. Nejpravděpodobnější se tak jeví zachování statusu quo i se všemi jeho nevýhodami.